Witch´s Canyon - 15. kapitola

9. července 2012 v 20:56 | Syd |  Witch´s Canyon

PATNÁCT



Jako to bylo první večer, co přijeli, šlo město brzy spát - právě ten večer, jak si Sam uvědomil, kdy se toho tolik stalo. I neonový nápis ´otevřeno´ v Plugget Bucketu byl zhaslý, když jeli kolem po tom, co opustili dům Richardsonových. Wagon Wheel byl tmavý a pustý. Zdálo se, že se ta zpráva rozšířila a nakonec přesvědčila lidi, aby se vrátili do svých domovů.

Tam to nebylo o nic bezpečnější než jinde, jak se Sam obával. Pokud si vás to vybralo, zvolilo si vás to, ať už to byl starý muž, duch nebo tvaroměnič a zdálo se toho být pekelně víc, než byste řekli.

Křižovali tmavé a tiché ulice a hledali starého muže. Sníh už nepadal, i když tu a tam vítr zvedl do vzduchu několik vloček. Main Street byla jako jediná uklizená, ale všude jinde ležel sníh. Impala při jízdě vydávala tiché zvuky. Z přehrávače zpíval Bob Seger "Turn the Page" o tom, že je na chladné a osamělé silnici, a Sam to chápal. Dean tiše poklepával v rytmu hudby do volantu prsty.

"Je to zbytečné," řekl Dean asi po dvaceti minutách. "Venku nikdo není, natož starý chlap s pistolí."

"Ten vrah by mohl být někde venku," řekl Sam. "Jen jsme ho prostě ještě neviděli."

"Nebo tak. A jestli to je duch, tak ho možná nikdy neuvidíme. Budeme na scéně, když se stane vražda nebo těsně po ní. To je jediný způsob, jak ho dostaneme."

"Stejně jako jsme byli na scéně s tím medvědem."

"Jo, až na to, že jsme si mysleli, že to byl jen medvěd. Teď už to známe lépe."

"Vraťme se do hotelu," navrhl Sam. "Můžeme poslouchat policejní frekvenci, možná se dozvíme něco dalšího. Něco, co nám uniklo."

"Něco nám uniklo, to je jasný," řekl Dean. Změnil směr zpátky na Main Street a zamířil k Trail´s End.

Během Samova dětství bydleli v mnoha motelech. Když vyrostl, byl překvapen, kolik rodin žije den co den na stejném místě - jako to viděl v televizi - a neberou si poštu od recepční, tedy pokud nějakou vůbec měli. Stanford byl jediné místo, kde měl pocit, že se usadil. A byt, o který se dělil s Jess, byl jediným domovem, na který se na konci dne těšil. Přemýšlel, jaké by to bylo mít knihovnu, rodinné fotky a vlastní umělecká díla na stěnách, spíž plnou jídla, které má rád a chce i jíst.

Možná to nikdy nezjistí. Lidé z jeho branže - a není jich mnoho - pravděpodobně nedostanou šanci odejít pokojně.

Trail´s End byl stejný jako většina motelů. Levný a anonymní. Na parkovišti bylo mnohem víc aut, než když ráno odjížděli. A jejich pokoj byl až po strop vyzdobený kovbojskou tématikou. Na dvou postelích ležely přehozy s westernovým potiskem a u nohou postele stály staré a opotřebované kovbojské boty. Na prádelníku byla rozbitá televize a kravský roh, zatímco v jediném nočním stolku mezi lůžky bylo miniaturní laso spolu s telefonním seznamem v otevřeném regálu, v šuplíku pak byla Bible a Kniha Mormonů a na vrchu telefon a radiobudík. Skříň měla na dveřích zrcadlo a uvnitř šest ramínek - takový ten druh, kde háčky klouzaly po tyči, aby je lidé nemohli ukrást. Boty, lasa a dobytek tančily všude kolem na tapetách. Kovbojský motiv se nedostal akorát do koupelny. Tam byl plochý pult s krabicí kapesníků a něčím, co vypadalo jako popelník s malými balíčky šamponu, kondicionéru a balíčkem mýdla, a konvice na kávu. Za konvicí stála cukřenka, sušené mléko a plastové lžičky. Byla tam standardní toaleta a vana s bílým sprchovým závěsem.

Všechno pohodlí domova, tedy jestli byl váš domov Super 8 nebo Motel 6.


Sam takový do značné míry měl. Hádal, že ty motely vyhrály svou cestu k srdcím Američanů tím, že nabízely nízké ceny a vypadaly stejně. Takže ať už jste na návštěvě u Niagarských vodopádů, v Rocky Mountains nebo v Gracelandu, pohled do místnosti byl více méně stejný - když pominete ty regionální rozdíly v interiéru.

Pokud jste byli Winchesterové.

Když byli v hotelu, vždy měli na klice ceduli "Nerušit". Stěny rychle zaplnili výstřižky z novin a zprávami z internetu - většina se zabývala nechutnými tématy, které by mohly vyděsit průměrnou motelovou pokojskou. Cestovali s policejní vysílačkou, pistolemi, noži a jinými rozličnými zbraněmi, přijímačem elektromagnetické frekvence, skenery infračerveného záření, notebookem a tiskárnou a spoustou různého zařízení, aby pro neškolené oko vypadali jako teroristé nebo něco horšího. Každý pokoj, který obsadili, téměř okamžitě změnili ve velitelské centrum pro jejich operaci: likvidace strašidel. A když byly pokryty stěny, začali dávat věci i na podlahu.

Moc času tu ještě nestrávili, takže Sam ještě mohl vidět stěny i nábytek, když chodil po pokoji a rozsvěcel světla. Většinu výzbroje měli vytaženou a rozházenou po podlaze. Bez řečí se oba dali do práce jako mnohokrát předtím. Sam nastartoval notebook a připojil ho k internetu, tiskárna byla připravena k tisku. Dean zapnul rádio a našel frekvenci místní šerifovy kanceláře. Jakmile místnost naplnilo bzučení, praskání a unikátní zkratková policejní řeč, začal čistit a znovu nabíjet některé z jejich zbraní.

Sam se napojil na databázi LexisNexis, která shromažďovala zprávy z novin, rozhlasu, televize i internetu, a hned se dal do hledání Cedar Wells. Většina z toho, co našel, souvisela s Grand Canyonem, i když tam byly i zprávy o sporech v těžbě, když blízká továrna byla koupena a zavřena. Kromě toho našel hrst příběhů o zabíjení - většinou to byly dech beroucí bulvární příběhy, které byly spíš neuvěřitelné než skutečné. Kdyby viděl některé z nich, než šli ven, možná by se neobtěžoval s tím výletem.

Při prohlížení několika z nich našel odkazy na někoho jménem Peter Panolli, který prohlašoval, že byl svědkem jedné z vražd v roce 1966. Tento článek byl zveřejněn v roce 2002. "Deane, koukni se mi do telefonního seznamu."

"Ano, šéfe," řekl Dean ironicky. "Co mám hledat?"

Sam hláskoval příjmení. "Peter," dodal. "Uvidíme, jestli ještě žije v této oblasti." Pořád četl většinou zbytečné články, když Dean listoval stránkami seznamu.

"Mám ho," řekl Dean o minutu později. "Adresa je v Cedar Wells. Mudr. Peter Panolli."

"On je doktor?"

"Tady se to píše."

Sam zkontroloval digitální hodiny na radiobudíku: 9:30. Je trochu pozdě na zdvořilost, ale etiketa teď nebyla v tuto chvíli prioritou. A doktoři musí byt zvyklí na volání v každou dobu, ne?

Odvrátil se od notebooku a popadl motelový telefon. "Řekni mi číslo." Dean to udělal a Sam ho vytočil.

Hlas, který odpověděl, nepatřil lékaři. Byl příliš mladý, aby žil kolem roku 1966, a také příliš ženský pro někoho, kdo se jmenoval Peter. "Haló?"

"Ahoj," řekl Sam. "Je mi líto, že volám tak pozdě. Sháním doktora Panolliho."

"Vydržte chvilku," řekla. Slyšel dupání a pak tlumený výkřik. "Tati!"

Další dupání a za minutu se ozval starší a hlubší hlas. "Tady doktor Panolli."

"Peter Panolli?"

"Správně."

"Bude to znít divně, doktore, ale četl jsem, že jste byl v roce 1966 svědkem jedné vraždy z vražedného cyklu v Cedar Wells. Je to pravda?"

Panolli udělal dlouhou pauzu, než odpověděl. "Jaký je váš zájem?"

Sam věděl, že tato otázka přijde, a jako obvykle nebylo lehké na ni odpovědět. "Nevím, jestli jste to slyšel, ale začalo to znovu. Přesně na čas." V tomto případě se poctivost zdála být nejlepší taktika, tak se nadechl a pokračoval. "Můj bratr a já se to snažíme zastavit - ne jen teď, ale jednou provždy. Ale potřebujeme pochopit, s čím máme co do činění. Napadlo mě, jestli byste nám nevěnoval několik minut a neřekl nám o svém zážitku."

"Dnes v noci?"

"Lidé umírají, doktore Panolli. Dnešní noc by byla fajn."

Další pauza, ale tentokrát ne tak dlouhá. "Dobře. Můžete přijít hned?"

"Právě vyjíždíme," řekl Sam. "A děkuji."


Panolliovi žili ve velkém bílém domě na okraji města. Celý pozemek byl obehnán železným tepaným plotem, ale brána byla otevřená, když přijeli. Světla na příjezdové cestě svítila až k domovním dveřím, které byly vyrobeny z nějakého těžkého vyřezávaného dřeva. Mosazné klepadlo na nich viselo těsně pod obrovským věncem z čerstvých borovicových větví, ale před tím, než mohl jeden z bratrů zaklepat, se dveře otevřely dokořán.

Sam usoudil, že ta dívka, která otevřela, byla i ta, co mu odpověděla v telefonu. Bylo jí tak devatenáct nebo dvacet, měla na sobě červený svetr s bílým sobem, vybledlé džíny a silné fialové ponožky. "Jsem Heather," řekla s veselým úsměvem.

"Já jsem Sam. Tohle je Dean."

"Je tady tvůj otec?" zeptal se Dean.

"Zavolám ho." Její rozpuštěné blond vlasy jí sahaly až na ramena a když se otočila, aby došla pro svého otce, prudce otočila hlavou a vlasy se jí roztočily jako sukně tanečnice.

"Roztomilá," zamumlal Sam, když byla pryč.

"Na dítě, řekl bych," řekl Dean.

Zevnitř velkého domu se k nim blížily kroky. Jedny měkké a lehké a patřily Heather, druhé byly těžší s klapavým zvukem. Když Sam uviděl doktora Panolliho, poznal příčinu toho zvuku. Doktor byl velký muž - vysoký, široká ramena a značný pupek. Opíral se o dřevěnou hůl a její gumový konec klepal o podlahu s každým krokem.

"Vy jste Dean?" oslovil Sama a natáhl k němu pravou ruku.

"Ne, Sam. Tohle je Dean." Sam vzal jeho ruku a rychle mu s ní potřásl.

Doktor se obrátil k Deanovi a také mu potřásl rukou. "Těší mě, že vás oba poznávám," řekl. "Vítejte v mém domě. Je pozdě na kávu, ale nedali byste si šálek bylinkového čaje? Nebo horkou čokoládu?"

"Ne, díky," řekl Dean. "Nechceme vás moc zdržovat."

"Tak si aspoň udělejte pohodlí," řekl Panolli. Ukázal směrem k dvojitým zašupovacím dveřím, které byly z větší části zasunuté do rámů. "Půjdeme?"

Dean šel první, následován Samem, doktorem Panollim a Heather. Šli do obývacího pokoje naplněného starožitnostmi - jako v nějakém starožitnictví. Proplétali se mezi stolky, lampami a stoly, na kterých stály lampy, mezi námořnickým kufrem a velkou měděnou urnou, kolem vytáhlé židle, která vypadala, že by ji rozbil i vítr, natož pak doktorova mohutná postava. Dean našel pohovku, která vypadala, že by ho mohla unést, a posadil se. Sam si sedl vedle něho. Panolli si vybral židli na druhé straně proskleného kávového stolku - byla to velká židle. Heather se posadila na jednu, co vypadala křehce.

"Doufám, že jste sem nejeli zbytečně," začal Panolli. Přitiskl si ruce po stranách hlavy, jako kdyby se snažil zkrotit hřívu prošedivělých vlasů. Měl přivřené oči a spodní čelist jako buldok, jeho rty byly pružné a vlhké. "Obávám se, že toho, co vám mohu říci, moc není - krom toho, co je obecně známo a co bylo v tisku. Byl jsem tak ve věku Heather. O málo mladší. Bylo to roku 1966, že? Možná si to nebudete myslet, když se teď podíváte na mě nebo na město, ale v Cedar Wells byli hippies. A já byl jedním z nich. Nejsem si jistý, jestli jsme si tenkrát ještě říkali hippies, protože to přišlo až o rok později - po Summer of Love*. Ale měl jsem delší vlasy než Heather a nosil jsem otrhané džíny, protestoval jsem proti válce ve Vietnamu a poslouchal jsem rock´n´roll a folk. Ten rok vyšla Blonde on Blonde od Boba Dylana a to byl objev. Byl to taky rok, kdy měl nehodu na motorce, která změnila jeho život i americkou hudbu navždy."

Podíval se na Sama a Deana, jako by se díval do vlastní minulosti. Ale pak se jeho oči rozzářily a vyjasnily, jak se vrátil ke svému tématu. Jak Sam zjistil, tak se většina lidí takhle chová, pokud je necháte o sobě mluvit dost dlouho. Doktor Panolli už nepotřeboval žádné povzbuzování, stačila mu jen příležitost. "Co ten rok znamenal pro hudbu. The Beach Boys vydali Pet Sounds, mistrovské dílo Briana Wilsona. The Beatles uveřejnili Revolver a dokončili turné. The Byrds měli Turn! Turn! Turn! Neuvěřitelné časy. Moji přátelé a já jsme slyšeli o drogách, samozřejmě, halucinogenech, ale kdo by je potřeboval s takovou hudbou, co hrála z přehrávačů?"

"Jsem si jistý, že ta hudba byla skvělá," řekl náhle Dean. "Sám jsem fanda metalu, ale -"

Doktor Panolli se zasmál a vyšel z něj zvuk, o kterém Sam doufal, že nevede k infarktu. "No vida netrpělivého člověka," řekl. "Dostávám se k tomu, Same."

"To je Dean," opravil ho Sam. "Já jsem Sam."

"Pardon. Z nějakého důvodu mi připadáte jako děkan*. V každém případě se posunu dál, Same a Deane. Bydleli jsme v domě blízko města, v něčem, co byste dnes možná nazvali komunitou. Bylo nás sedm - chlapci i dívky." Jeho pohled se setkal s pohledem dcery. "Žádné připomínky, Heather. Byla to jiná doba."

"Já vím, tati," řekla tónem teenagera, který slyšel na toto téma variace už mnohokrát předtím.

"Na začátku prosince - myslím, že to byl dnešek nebo možná včerejšek před čtyřiceti lety - jsem byl nahoře v domě. Není pochyb, že jsem poslouchal muziku a četl jsem něco od Harlana Ellisona, Roberta Zelaznyho nebo Samuela Delanyho - bohů sci-fi, které jsem v té době uctíval." Znovu si prohrábl vlasy a Sam si uvědomil, že to je jen jeho zvyk. "Ano, teď, když nad tím přemýšlím, byl to Delanyho Babel 17. Ale to sem nepatří. Doma nás bylo jen pár, někteří odešli do Berkeley na koncert Quicksilver Messenger Service a zůstali na Grateful Dead Show ve Winterlandu. Nebo to bylo v Matrixu?

V každém případě to bylo pozdě odpoledne, v tu denní dobu, kdy slunce klesá a vše se koupe v jakémsi zlatém světle. Slyšel jsem křik, tak jsem šel k oknu ložnice, knihu jsem měl v ruce, abych neztratil, kde čtu. Když jsem se podíval ven, uviděl jsem Janet, které jsme říkali Marsh Mellow, protože to byl ten neklidnější a nejjemnější člověk, jakého jsme kdy poznali. Sbírala prádlo, co viselo venku na šňůře - nerad to přiznávám, ale ano, holky v domě praly prádlo a vařily. Stála tam s prostěradlem přitisknutým na hrudi a jak jsem se na ni díval, říkal jsem si, že jsem svědkem něčeho z historie Starého Západu - jako hospodářova manželka v nebezpečí."

"Proč z historie?" vyzval ho Sam.

"Protože jak jsem zíral na Janet přes dvorek, objevil se tam indiánský bojovník v plných válečných barvách a držel luk a šíp. Teď by se mu asi říkalo rodilý Američan nebo první Američan, ale tehdy jsme tyhle fráze neznali. Byl to udatný Indián. Jak jsem ho sledoval, natáhl tětivu a vystřelil na ni. Šíp ji musel zasáhnout přímo do srdce - později jsem se dozvěděl, že taky zasáhl. Okamžitě šla k zemi a ani se nepohla. Prostěradlo se začalo barvit rudě, ale pak její srdce muselo přestat bít, protože se krev už nerozlévala. Upustil jsem knihu, kterou jsem ještě neměl dočtenou, a běžel jsem po schodech dolů a ven. Ale když jsem k ní doběhl, už byla mrtvá nebo jsem si to myslel. Ve skutečnosti jsem nevěděl, co dělat, jak ji zachránit. To bylo to, co mě inspirovalo začít s medicínou."

"Indián," řekl mělce Dean.

"To jsem řekl policii, když přijeli, i novinářům. Ne že by mi někdo věřil. Ale je to svatá pravda - tenkrát i teď. Indián zabil Marsh Mellow svým lukem a šípem."


* Poznámky:
Summer of Love = Léto lásky
Dean je v angličtině jméno, ale taky to znamená děkan


Translation © 2012 by Syd


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama