Witch´s Canyon - 20. kapitola

9. července 2012 v 21:35 | Syd |  Witch´s Canyon

DVACET



Juliet Monroeová se probudila s bolestí hlavy a měla dojem, že ze včerejšího utrpení musela mít strašné noční můry. Úsvit už prosvěcoval žaluzie v obývacím pokoji. Stále byla na gauči, ačkoli ležela na boku a část pokrývky, ve které byla zabalená, ležela na zemi. Dům byl teplý a útulný. Zdálo se nemožné, že může život vypadat tak beznadějně, že přežití je nepravděpodobné - podle toho, jak to vypadalo, než usnula.

Setřásla ze sebe deku a přinutila se postavit. Hlava ji pulzovala při každém pohybu. Dům byl tichý. Zamířila k televizi. Myslela si, že by klábosení pomohlo vyplnit ticho, ale v půli cesty si to rozmyslela. Jestli je ten velký pes pořád někde poblíž, chtěla mít možnost ho slyšet.

Místo toho šla k oknu, strčila prsty mezi žaluzie - uvědomila si, že by bylo na nich potřeba utřít prach a oknům by neuškodil nějaký čistič - a roztáhla je jen tolik, aby se podívala na přední dvůr.

Stuovo tělo, rudé a roztrhané, se ani nepohnulo. Sníh kolem něj roztál, ale během noci zmrzl. Sytě červené skvrny byly zamrzlé v ledu.

Buď v noci, zatímco spala, víc sněžilo, nebo vítr odvál sníh, ale už neviděla žádné vlčí stopy. Opět jí padl do mysli pocit neskutečnosti, jako by to konec konců vlastně ani nebyl vlk. Jako kdyby byl Stu zabit něčím jiným - ošklivým pádem na kluzké zemi nebo jako kdyby mu prasklo aneurysma.

Stejně jako předešlý večer obešla Juliet všechna okna v domě a hledala jakoukoli známku po zvířeti. Slunce zrovna vystupovalo na východě a jeho paprsky si razily cestu nad hřebeny hor. Viděla něco, co mohli být ptáci nebo možná králíci, ale žádní psi - velcí ani malí.

Okna byla zkontrolována. Šla do kuchyně a dala si na sporák vařit vodu na čaj. Vybrala si krabici Earl Greye a dala ho trochu do smaltované konvice. Věděla, že by měla něco sníst, ale bolest hlavy zasáhla i její žaludek a dělalo se jí špatně. Možná plátek toastového chleba. Nebo dva. Jen s trochou másla.

Když se voda vařila, Juliet vypnula sporák, nalila ji do konvice a konvici nechala stát na chladném hořáku. Zatímco se její čaj louhoval, šla ke dveřím. Přitiskla k nim ucho a poslouchala.

Nebylo slyšet vůbec nic, ani ptačí zpěv. Kromě konvice na sporáku nic nevydávalo zvuk. Nebo že by přes noc ohluchla. Věděla, že to tak není, protože pískat koncivi slyšela. I když poklepala prsty na dřevěné dveře, dělaly hluk. S mým sluchem nic není. Je to prostě jen strašně tiché.

Její neklidnou mysl vyplnilo klišé. Příliš velký klid.

Dala ruku na kliku a rozbušilo se jí srdce. Chvíli ji tam držela a přála si, aby se jí srdce utišilo. Třikrát se zhluboka nadechla a pomalu vydechla. Srdce se jí uklidnilo. Ale když palcem uvolnila západku, znovu se rozbušilo. Další nádechy a další čekání. Trvalo to příliš dlouho; její čaj bude hořký, až se k němu vrátí.

Musí to udělat. Jestli to zvíře odešlo, jestli byl způsob, jak se odtud dostat, musí to zkusit.

Zadržela dech a otevřela dveře. Nejdřív jen na pár centimetrů, ale dost na to, aby mohla vyhlédnout ven. Viděla na chodník před domem, nějaký sníh a malý červený stříkanec na místě, kde byl Stu. Otevřela víc. Nic na ni nezaútočilo. Nic se nepohnulo.

Juliet vyšla ven. Dveře zůstaly otevřené. Nefoukal vítr, žádné chvění křídel ani cvrlikání a ani nic z dalších ranních zvuků, na které byla zvyklá. Absolutní klid. Vzduch byl chladný a ostrý jako každé zimní ráno. Měla to spojené s dny, kdy nakupovala na Miracle Mile v Chicagu. Obchody byly vyzdobené už na Vánoce a Marshall Fields stál jako teplý a příjemný maják, který jí šťastně bral peníze a byl jí za to vděčný.

Neměla vánoční výzdobu od té doby, co Ross zemřel, a neměla to v plánu ani tenhle rok. Svátky bez něj byly takové prázdné.

Pustila kliku a udělala několik kroků od dveří. Nyní viděla Stua lépe a ten pohled s sebou přinesl vlnu nevolnosti.

Stále ještě neviděla toho vlka.

Možná odešel. Připisovala to nadpřirozené síle, ale co když to byl konec konců jen velký pes? Byl hladový, napadl několik krav a Stua měl za hrozbu, protože stál mezi ním a jeho večeří. Nemá kouzelnou moc, nemůže jí číst myšlenky a ani znát její záměry. Včera večer věřila, že tohle všechno dokáže, ale to z ní mluvila jen panika - bezdůvodně. Ale teď už je 40 mil daleko a stále pokračuje dál.

Juliet začala formovat plán. Musela mít nějaké jídlo a čaj. Musela uspokojit svůj žaludek. Pak by si nazula dobré boty do sněhu, čisté oblečení, dlouhé spodní prádlo a bundu. V rukavicích a čepici by měla být připravena na dlouho cestu k sousedům. Sotva je znala, ale telefon ji nechají použít. To bylo teď všechno, co potřebovala. Stačí zavolat šerifovi - to byla celé věc, která ji čekala.

Otočila se zpátky k domu, ale zatočila se jí hlava, před očima se jí udělaly černé tečky a zvedl se jí žaludek. Myslela, že bude zvracet, tak se zastavila - lepší zvracet tady na sněhu než na podlahu v obývacím pokoji. Opřela si ruce o kolena, na chvíli se nahrbila a čekala. Ten pocit přešel a zatmění před očima zmizelo.

Narovnala se a pohledem zabloudila nahoru - kolem dveří až k okraji střechy.

Vlk tam seděl a díval se na ni. Z tlamy mu vyklouzl překvapivě růžový jazyk. Olízl se a jeho svaly se napjaly.

Juliet vzala do zaječích. Vběhla dovnitř, zabouchla za sebou dveře a znovu je zamkla. Stěží slyšela, jak venku zvíře přistálo na tvrdém sněhu.

Zabezpečila dveře a hnala se do koupelny - tentokrát bude jistě zvracet. Celou cestu si myslela: Hloupá, hloupá, hloupá! Nemůžeš jít ven! Vyjdeš ven a...

Vyjdeš ven a zemřeš.


Translation © 2012 by Syd


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama