Witch´s Canyon - 22. kapitola

9. července 2012 v 21:46 | Syd |  Witch´s Canyon

DVACET DVA



"Dejte tu zbraň dolů, dědo," řekl Dean. "Chceme si s váma jenom promluvit." Nebyl si jistý, jestli to byla pravda, ale zdálo se mu, že říct to, byla správná věc. Byl unavený z civilistů, kteří na něj vytahovali zbraně.

"A ty sirény, co slyším, chlapče, jsou jen vítr v korunách stromů? Myslíš, že jsem idiot? Pořád mám všechny smysly, včetně sluchu a zdravého rozumu."

"Jsem si jistý, že ano," řekl Sam. "Věřte nám, taky tu nechceme být, až se sem šerif dostane. Raději bychom byli dávno pryč, ale vezeme se s vámi."

"Proč? Co mi to chceš říct, mládenče?"

"Vy nejste za těmi útoky, že ne?" řekl Dean. Čím víc pozoroval starého muže, tím víc byl přesvědčený, že není nic víc než člověk. Neblikal a ani nemizel z dohledu. A ačkoli byl oblečen zvláštně - trochu jako Elmer Fudd na lovecké výpravě - nebyl to ten voják, kterého viděli v obchoďáku. "Snažíte se to zastavit. Stejně jako my. Myslím, že bychom udělali všichni lépe, kdybychom si porovnaly poznámky."

"A proč bych vám měl věřit? Odpovězte, jestli to dokážete."

"Vypadáme jako Indiáni, medvědi, vojáci nebo cokoliv jiného?" Dean zoufale zapnul a znovu rozepnul svou koženou bundu. "Už jste někdy viděl nějakého z těch tvorů, že by měl na sobě moderní koženou bundu se zipem?"

Stařík přimhouřil oči ještě víc - byly z nich jen malé černé kuličky za masitými záhyby - a zadíval se na Deanovu bundu. Protlačil se podrostem a přišel o několik kroků blíž. Pušku stále držel před sebou. To, co si Dean prvně myslel, že vidí, bylo správné - muž měl přepásaný kabát a za opaskem byla malá sekyrka. Jeho dech byl cítit starým sýrem a byl přerývavý a vlhký, jako kdyby měl vodu na plicích. Tomu chlapovi musí být nejmíň devadesát, pomyslel si Dean. Pokud mu teda není pětatřicet a nemá opravdu těžký život. Přesto to byl dobrý výkon na takového starého moulu. Podařilo se mu přeci uniknout Deanovi a Samovi a každému policistovi ve městě - až do teď.

"Pane, všechno, co chceme, je si s vámi promluvit, porovnat poznámky," řekl Sam. "Ale pokud se odtud nedostaneme, až sem dorazí ty sirény, už nebudeme mít šanci."

Starý pán vypadal zmateně nebo možná nejistě - Dean nevěděl, jak číst v jeho staré a vrásčité tváři. Ústa měl trochu pootevřená a jazykem si projížděl přes rty. Oči mu těkaly sem a tam. Brada se mu trochu chvěla, ale mohlo to být proto, že byl celý ve stavu neustálého třesu.

Deanovi nevadilo přistát na tom klukovi, co na ně předtím mířil. Byla trochu škoda promáčknout kapotu toho starého vozu, ale aspoň ji nepromáčkl Impale - to by si zasloužilo víc než jen odvetný výprask.

Složit takového dědka jako je tenhle... to vypadalo špatně. Udělal by to, kdyby mohl. Zvláště by to šlo špatně, když vypadal, že se chystá stisknout spoušť své flinty nebo by mohla jeho ruka dostat křeč. Věci by šly mnohem snadněji, kdyby - pro změnu - mohli mluvit s člověkem, který má skloněnou zbraň.

Mezitím se sirény blížily. Beckett prodloužil náskok ze slíbených tří minut, ale ne o mnoho.

"Pane..." řekl Sam. Vždy zdvořilý. To ho museli naučit na Stanfordu, protože dobré chování nebylo v lekcích Johna Winchestera. "Musíme si pospíšit."

Konečně muž sklonil zbraň. Blýskl po nich rychlým, přesvědčivým úsměvem - ukázal tím malé žluté zuby jako zrníčka kukuřice - a pak jeho obličej vypadal, že zkolabuje. Tváře se mu propadly, čelo pokleslo, jako kdyby ho držela naděje, že až do tohoto okamžiku jenom on sám může zachránit den. "Dobře," řekl, jeho hlas skřípal jako rezavé panty na bráně. "Pojďme."

"Máme auto," řekl Dean. I když nevím, jestli je na světě dost osvěžovače vzduchu na to, aby dostaly ten zápach z auta potom, co tě odvezu. "Pojďme."

Spěchali k Impale, dalo by se říci "čile" a starý muž živě nastoupil. Když Dean odbočoval za roh viděl ve zpětném zrcátku šerofiva vozidla.

"Jsem Sam a tohle je můj bratr Dean," řekl Sam. Když hovořil, obrátil se na sedadle spolujezdce ke starému muži. "Jsme tu, abychom se pokusili zastavit ten vražedný cyklus jednou provždy."

"Vražedný cyklus," řekl stařík s vlhkým smíchem. "To zní jako druh motocyklu."

"Obvyklá odpověď je říct své jméno," podotkl Dean.

"Ach, já jsem..." Odmlčel se, jako kdyby o tom musel přemýšlet. Dean znal ten pocit. "... Jsem Harmon Baird."

"Rád vás poznávám, pane Bairde," řekl Sam. "Byl jste spatřen u hodně vražd. Proto vás taky hledá policie. My taky, ale nejdřív jsme se chtěli ujistit, že nejste někdo jiný - třeba ten starý voják, kterého jsme jednou viděli."

"Jo, jasně," řekl Baird. "Měli bychom se vrátit."

"Vrátit?"

"Proto jsem byl na tom místě. Přicházejí z lesa, víte. Pokud jste tiše a díváte se do lesa, můžete je vidět přicházet - jako přízraky nebo zoufalé vlky."

"Takže se tam chystá další útok?" zeptal se Dean. "To se snažíte říct?"

"Přišel jako havran," řekl Baird. Dean nenáviděl lidi, kteří na otázky odpovídali v hádankách. "Pak se změnil v hada. Teď je z něj muž - nebo možná někdo bez duše. Jeho srdce je zkažené a černé jako uhlí."

"Ty vole!" odsekl Dean. "Zabije někoho?"

"Ach, ano," řekl Baird. "Pokud ho nezastavíme, určitě. Bude zabíjet, dokud bude moci."

Dean dupl na brzdy a otočil volantem. Se skřípěním vytáhl Impalu na 180. Naštěstí v tuhle hodinu byly ulice většinou ještě prázdné.

"Jak je můžeme zastavit?" zeptal se Sam.

"Zastřelit je," řekl Baird. "To je jednoduché."

"Stačí je zastřelit?"

"Můžete zastřelit cokoliv. Některé to nezastaví, jiné ano."

"Takže to nejsou duchové," řekl Sam. "Co jsou zač? Oživlé mrtvoly?"

"Oživlí mrtví tvaroměniči," přidal Dean. "To je mnohem lepší."

"Samozřejmě, že ne jen tak ledajakými náboji."

"Jaký druh kulek používáte, Bairde?" zeptal se Dean.

"Vyřezávám na ně kříž. Nechte moc Pána skrz ně pracovat."

"Kříže?"

Dean udeřil do volantu. "Dělá si domácí střely dum dum, blbče! Na špičku vyřízne X a střela při nárazu exploduje. To je nejstarší učebnicový trik."

"Ale pokud to jsou duchové nebo oživlé mrtvoly nebo cokoliv, proč by explodující střely na ně zabíraly líp než normální?" zeptal se Sam. "Možná to je těmi kříži, jejich symbolika je zastaví."

"Všechno, co vím, je, že to funguje," řekl Baird.

"Ve větším pohodlí bych se cítil s kamennou solí," řekl Sam. "Ale ať jsou cokoliv, Deane, jestli je můžeme zastřelit, můžeme je porazit."

"Pokud můžeme věřit tady Dědečkovi Munsterovi *," řekl Dean. "Kam jedeme, Bairde?"

"Ten dům se špičatou střechou," řekl Baird. "Poblíž jsem ho naposledy viděl. To je místo, kde hledá své oběti."

"Tam, kde budou i šerifovi lidé," řekl Dean.

"Pokud se už nedostali dál," řekl Sam. "Hledají pana Bairda, ne to, co viděl. I když uvidí toho vraha, nebudou vědět, co je zač."

"Pokud dělá tu věc s blikáním," odpověděl Dean, "tak bude docela dost dobře mrtvý."

"Blikal jak vánoční stromeček," řekl Baird. "Jako jeden z těch, co blikají."

Dean zpomalil, když se znovu dostal na Druhou ulici. Asi o půl bloku níže bylo zaparkované jedno šerifovo SUV - před domem, který měl na poštovní schránce jméno Riggins, ale ostatní už odjeli. Dean tu neviděl žádné strážníky; pravděpodobně mluvili se ženou, která to oznámila na dispečinku.

Dean zastavil před domem se střechou do tvaru A. "To je to místo, ano!" zakřičel Baird. "Feller je právě uvnitř."

"Jak si můžete být tak jistý, že tam stále je?" zeptal se Sam.

"Mám na ně nos," řekl Baird. "Tohle je konec konců potřetí, co jsem se k nim dostal. Téměř vím, na co myslí. Až na to, že bych nenazval to, co dělají, zrovna myšlením."

"No tak," řekl Dean. "O tom si můžeme promluvit později." Sáhl na zadní sedadlo pro Remington. Sam nabil brokovnici s upilovanou hlavní. Na chvíli zavřel oči a pak vystoupil z auta. Harmon Baird je následoval a stále si nesl tu svoji starožitnost.

Přední dveře byly zavřené, ale Dean viděl přes francouzské okno, že jsou zadní dveře pootevřené. Uvnitř neviděl žádný pohyb a ani známky boje, prostě nic. Zdálo se, že ten, kdo žije v domě, má rád minimalistický styl, který se hodí pro někoho, kdo má v domě mnoho oken.

"Kryj mi záda!" vykřikl. "Jdu dovnitř!"

Sam se rozběhl kolem domu. Baird se ještě nedostal ani na dvůr. Dean zkusil kliku, ale bylo zamčeno. Couvl a kopl do dveří těsně pod kliku. S hlasitým rozštípnutím dřeva se rozlétly.
"Je někdo doma?" zavolal Dean do ticha.

Na chvíli si myslel, že tam nikdo není a starý pán se celou dobu mýlil. Ale pak se někde v druhém patře - nad schody - ozval ostrý výkřik.

"Řekl bych, že tu někdo je," řekl si pro sebe. Hnal se ke schodům. Jak se k nim dostal, uviděl Sama v otevřených zadních dveřích. Dean trhl palcem směrem nahoru, pak ukázal na Sama a rukou udělal signál "zůstaň". Sam přikývl, že rozumí. Dean zvedl brokovnici a pokračoval nahoru.

Nahoře bylo podkroví a zabíralo sotva třetinu plochy přízemí. Schodiště mělo dřevěné zábradlí a na vrcholu byly dva vchody. Jedny dveře byly dokořán a skrz ně Dean slyšel vystrašené kňourání. Skrz druhé dveře byla slyšet tekoucí voda.

Otočil se ke dveřím, natáhl brokovnici a zapřel si ji o rameno.

V místnosti u zdi stála štíhlá brunetka, mohlo jí být tak padesát, a po tvářích jí stékaly slzy. Mezi ní a Deanem byl voják - ne ten, kterého viděli v obchodním centru, byl to mladší muž, možná ze stejné doby, pokud uniforma mohla být nějaký ukazatel - a zlomyslně držel v dlani obrovský nůž. Originální lovecký nůž, pomyslel si Dean. Voják postupoval směrem k ženě, ale postel mu zablokovala cestu. Udělal krok vlevo, jako by chtěl postel obejít, pak zvedl nohu, jako kdyby ji chtěl překročit. Pak znovu nohu položil, zřejmě se nemohl rozhodnout.

"Madam," řekl Dean tiše. "Možná byste se měla přikrčit." K tomu, co řekl ještě ukázal rukou signál.

Při zvuku jeho hlasu se voják otočil. Byl to jen kluk, mohlo mu být tak sedmnáct - nebo mu tolik bylo, když zemřel. Měl proříznuté hrdlo a rána byla stále otevřená, ale suchá jako papír. Něco ho ohlodalo - na tvářích měl díry a na čele byla vidět kost. Jak se díval na Deana, zachvěl se a na okamžik byly jeho kosti osvětleny zevnitř jako jasnými žárovkami. Pak byl znovu celý vidět tak, jak vypadal za života. Pak se znovu mihl zpátky do podoby mrtvého muže s prořízlým krkem, jakou Dean viděl prvně.

Tak, jak byl předtím nerozhodný, nyní vypadal, že nemá problémy uznat, že Dean - i když nebyl jeho původní cíl - představoval větší hrozbu. Vrhl se na Deana s velkou čepelí.

Dean stiskl spoušť Remingtona. Kamenná sůl proletěla tím, co zbylo z hlavy a větší části hrudi mladého vojáka. Žena si přidřepla v rohu a vykřikla, když ji kousky vojáka zasypaly jako déšť.

Vojákova spodní část se zapotácela a spadla - nejdřív přistála v sedu na posteli, ale po několika sekundách sklouzla na zem. Pak zablikal - ve vzoru Deanovi tak známém - a zmizel.

Všechny ostatní části zmizely ve stejné době jako on. Stěny byly pokryté kamennou solí, ale ne kousky masa, které právě Dean rozstřílel všude kolem.

"Už je to dobrý," řekl Dean. "Je pryč."

Žena téměř hystericky vzlykala. Třela si rukama části těla, na kterých před chvílí přistály zbytky vojáka.

"Ne, myslím úplně pryč," řekl Dean.

"Ale..."

"Já vím. Nesnažte se to pochopit," navrhl Dean. "Takhle to je mnohem jednodušší."

Žena se přes slzy pokusila o úsměv. Vstala a otřela si oči rukávem. "Děkuji vám. Ať jste kdokoli."

"Žádný problém," řekl Dean. "A, ehm, možná budete potřebovat vyměnit přední dveře. Trochu jsem je rozbil."


*Poznámky:
Dědeček Munster = Grandpa Munster nebo Grandpa (The Munsters) - sitcom od CBS, původně ho hrál Al Lewis v 60. letech


Translation © 2012 by Syd

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama