Witch´s Canyon - 23. kapitola

9. července 2012 v 21:58 | Syd |  Witch´s Canyon

DVACET TŘI



Jak Dean nařídil, Sam čekal dole. Když se vrátil, Dean viděl, že tam byl schopný udržet i Harmona Bairda.

"Co se stalo, Deane?" zeptal se Sam.

"Byl tam další z těch vojáků," řekl Dean. "Bylo to jen dítě. Měl podřízlé hrdlo a snažil se udělat totéž ženě, která tady žije. Ale starý pán měl pravdu - pokud na ně vystřelíš, zmizí. Několikrát zablikal a frnk a byl pryč, jako by se zasekl v transportním paprsku."

"Když je zastřelíme správnými náboji," řekl Sam. "V každém případě bychom měli dostat pana Bairda odsud, než někdo přijde vyšetřit tu střelbu."

"To si taky myslím." Dean zavolal nahoru na ženu, která stále neopustila svojí ložnici. "Madam, my odcházíme. Tady v ulici - u Rigginsů - je šerifův zástupce. Možná byste se ho mohla zeptat, jestli by nemohli zůstat poblíž, než vám opraví ty dveře."

Neodpověděla, ale srozumitelný rozhovor ještě nebyl v rámci jejích schopností. Dean si myslel, že bude v pořádku, jakmile se přenese přes strach z toho mrtvého chlapa - a že to byla ošklivá mrtvola - který se ji snažil oddělat.

Dean pokrčil rameny. On, Sam a Baird vyšli skrz zničené dveře a spěchali k autu. Šerifův vůz ještě stále stál před domem Rigginsových. V době, kdy toho rána zmizeli znovu z Druhé ulice, ještě nikdo nevyšel ven.


To léto, kdy Deanovi bylo čtrnáct a Samovi deset, je jejich otec vzal na dlouhou túru do Skaliských hor. Týden bydleli v chatě v Coloradu a Deanovi to tam připadalo jako ráj na zemi. Modré nebe a rychle tekoucí potok, kde se dali chytat pstruzi. Na druhém břehu potoka byla louka, kam se dalo přejít po dřevěném mostě a kde kvetlo tisíce květů.

Věc, která bránila tomu, aby to byl ráj na zemi, byla, že v té době bylo Deanovi čtrnáct a raději by se scházel s děvčaty, sportoval a spal, než aby pokračoval v něčem, co vypadalo jako celoživotní výcvikový tábor. Táta mu nedal jinou možnost a Dean šel, kam táta řekl, a dělal to, co táta řekl.

Tento konkrétní den nesli Dean, Sam a táta na ramenou těžké batohy se stravou a vybavením na třídenní pobyt v divočině. Táta je oběma zabalil a řekl, že Deanův váží osmdesát liber a Samův šedesát.

S touto zátěží vystoupili do vyšších nadmořských výšek. Šli celé dopoledne a zastavili jen na rychlý oběd - sendviče s arašídovým máslem a rozinky z tátova batohu. Pak šli dál. Louky řídly a nakonec zmizely úplně. Listnaté stromy zůstaly vzadu. Nakonec tam byly jen jedle roztroušené na tvrdých, kamenitých svazích. Vzduch byl řídký a chladný.

Většinu cesty táta vykládal synům finty, které se naučil u mariňáků nebo na lovech, na kterých byl od té doby, co jejich matka zemřela. Snažil se je tím udržet v tempu. Vyprávěl jim o loup garou* a Manitouovi, o asyrském ekimmu*, řeckých keres*, o mumiích, golemech, zombie a dalších. Už párkrát chlapce vzal na lov, samozřejmě, ale řekl jim, že je musí připravit na den, kdy se budou muset obejít bez něj.

Konečně, když se den chýlil ke konci a hory zahalil stín, jim řekl, že mohou sundat batohy a posadit se. Poslechli, jako obvykle.

Táta si batoh nesundal. Zůstal stát. "Hlavní věc, kterou vás chci, kluci, naučit," řekl, "je nikdy nikomu nevěřit. Dokonce ani mně. Vždycky si ověřte, co jsem řekl. Zabere vám to pár minut, ale později vám to může ušetřit hodiny. Může vám to zachránit život."

"Co tím myslíš, tati?" zeptal se Dean. A vzadu v mysli mu vyvstávala hrozná myšlenka. Uvědomil si, že nevěnoval té cestě dostatečnou pozornost, protože spoléhal na to, že táta zná cestu zpět.

"Myslím tím, že jste si ani jeden nezkontroloval batoh, než jsme odešli. Jen jste věřili, že jsem tam dal věci, které tady budete potřebovat."

"Které budeme potřebovat?" zeptal se Sam.

"Budete tu, kluci, sedět hodinu," řekl táta. "Do té doby bude skoro tma, pak si budete muset postavit tábor. Zítra se můžete vydat zpět k chatě - pokud si vzpomenete na cestu. Neočekávám, že se uvidíme dřív jak za den, nebo možná pozítří."

"Ale..." začal Dean protestovat, ale pak raději držel jazyk za zuby. Táta je zkoušel. Přesně tohle dělal. Učil je a teď je zkoušel tak, že v tom neuspějou. Nenechal by to zajít tak daleko, aby se jim něco stalo.

"Tati, nemůžeš -" začal Sam.

Dean ho přerušil. "Sklapni, Sammy. Budeme v pohodě."

Sammy sklapnul a táta se vydal zpátky dolů z hor. Dean si pomyslel, že by mohl sledovat zpět jejich stopy - pokud by je táta nesmazal, což byla věc, kterou určitě udělá.

Když odešel, oba chlapci otevřeli své batohy. Vrchní vrstva vypadala dobře - srolované plachty, ze kterých se mohly postavit stany. Pod nimi měl Dean krabici s baseballovými kartami, několik plechovek vepřového masa a fazolí, ale žádný otvírák na konzervy, pár cihel, plastový pytel se svazkem papíru a různé předměty absolutně nepotřebné v pustině. Samův byl zabalený podobně. Ani jeden z nich neměl spací pytel nebo stan, kompas a ani jakkoliv dostupné jídlo. Vodu měli v samostatných polních lahvích, které měli na opasku nebo na krku, takže o tohle Dean strach neměl.

Ale už se stmívalo a oni budou mít brzy hlad a budou ospalí.

"Co budeme dělat?" zeptal se Sam. Bylo mu jen deset, tak se mu Dean pokusil dát trochu času na oddech, ale jestli to dítě začne brečet, shodí ho z nejbližšího útesu.

"Vracím se dolů." řekl Dean. "Budu se snažit dostat tak daleko, jak budu moci, než bude tma. Uvnitř lesa bude tepleji a možná najdeme nějaké bobule, králíka nebo něco k večeři."

"Ale měli jsme tu zůstat ještě hodinu," namítl Sam.

"Jo, to táta řekl. Ale taky řekl, že máme v batozích zásoby na tři dny. Chceš věřit všemu, co říká, nebo chceš dnes večer jíst?"

"Jíst, řekl bych."

"Pak teda pojďme."

Dorazili zpátky do chaty těsně potom, co padla tma, na druhý den - hladoví, unavení a naštvaní. Ale Dean musel uznat, že se naučil cennou lekci.


Snažil se tuto lekci využít, když nyní poslouchal příběh Harmona Bairda.

Starý pán měl pravdu ve dvou případech. Věděl, v kterém domě je možné očekávat další útok, a že s útočníkem skoncuje střelba. Dean si to ověřil tím, že šel do toho domu a utkal se s tím mladým vojákem.

Baird seděl na Samově posteli v jejich pokoji v Trail´s End a vyprávěl příběh, který by byl těžko k uvěření. Pokud by Dean neviděl to, co viděl - jak po celý svůj život, tak i po příjezdu do Cedar Wells - nevěřil by ani slovu.

"Je mi devadesát jedna let," začal Baird, jakmile se v místnosti pustilo topení, pohodlně se usadil a přinesli mu plechovku Dr. Peppera z automatu. Sundal si čepici, jeho hlava byla téměř plešatá, měl jen pár pramínků vlasů přes růžovou kůži. "Takže už jsem zažil dvakrát to, čemu říkáte vražený cyklus. Já o nich přemýšlím jako o čtyřiceti letech."

"Čtyřicet let čeho?" zeptal se Sam.

"Ničeho. Jen čtyřicet let. To není, jako když o tom mluvím s ostatními lidmi. A vím, co jsem myslel, když jsem říkal, že to mám v hlavě, víte?"

"Řekl bych, že to je pravda."

"Sakra, to je. Takže jak říkám, prožil jsem to už dvakrát. Tohle je potřetí. Poprvé jsem byl jen děcko, samozřejmě, ale viděl jsem, co se stalo. Viděl jsem vlastního otce, jak ho zabil tomahawk. Moje teta byla střelena do zad a můj soused - to bylo nejhorší - můj soused byl přivázán za koně a vlečen obličejem dolů, dokud se mu nestáhla kůže."

"Eh," řekl Dean. "To je drsný."

"Drsný to bylo, mladý muži," souhlasil Baird. "Ale mohu říct, že to zanechalo dojem."

"Vsadím se, že jo."

"O čtyřicet let později, jak jsem počítal, víte, to začalo znovu. Tentokrát jsem už věděl, co se děje, protože jsem viděl stejné způsoby útoků, které jsem si pamatoval z prvního kola. Útoky od Indiánů a vojáků, co byli oblečeni do šatů a uniforem, které se přestaly nosit dávno před první sérií vražd. Lidé, kteří tam v jeden okamžik byli a v další zmizeli, jako když zavřete a otevřete oči. A zvířata, která v sekundě měnila podobu a stali se z nich lidé. Lidé se zase měnili na zvířata. Bylo to všechno tak důvěrně známé a tak hrozné to vidět, jak se to děje podruhé."

"Co jste dělal?" zeptal se Sam.

"No, bránil jsem se tak tvrdě, jak jsem mohl, to jsem dělal. Poprvé si pro mě nikdo nepřišel, jinak bych tu s největší pravděpodobností už nebyl. Ale podruhé? Přišli si pro mě. Byl jsem devětkrát napaden. Použil jsem pušku, pistoli, sekeru a jednou dokonce i hořící pochodeň, abych je porazil. Viděl jsem, co dokážou, a nehodlal jsem je nechat, aby to udělali mně. Některé z nich jsem zabil, jestli se to dá tak říkat, další jsem odehnal. Mají rádi snadnější kořist - potom, co se zapletli se mnou."

Starý muž si promnul levé oko, tvrdě, jako by se ho snažil vypáčit z víček. Pak se poškrábal na nose tak, až si na něm zanechal červené skvrny. "Byl jsem ženatý a oni dostali mou krásnou Betty. Jen jsem ji na malou chvilku nechal samotnou doma, jen na tak dlouho, abych doběhl do města pro zásoby a munici. Nechal jsem jí zbraň, ale přesto ji dostali - měla otevřenou ránu od klíční kosti až k prsům. Pohřbil jsem ji na zadním dvorku a šel jsem hledat toho, co to udělal. Ale samozřejmě jsem je nemohl najít."

"Proč ne?" zeptal se Dean. "Nezanechávají stopy?"

"Někdy ano, někdy ne. Někdy stopy z ničeho nic zmizí. Někdy se změní v jiné stopy. Nepřichází jen tak odkudkoliv, víte. Oni... jak je to slovo?" Luskl suše prsty. "Zhmotní se, to je ono, zhmotní se z ničeho nic, pak udělají svou špinavou práci a znovu zmizí."

"Viděl jste to?"

"Poté, co zabili Betty, nechtěl jsem se vrátit domů. Pohřbil jsem ji a pak šel do lesa, protože jsem je viděl odtamtud přicházet. Žil jsem v lese několik dní, spíš jako zvíře než jako člověk, řekl bych. Snažil jsem se naučit, odkud přicházejí, jestli mají vůdce a takové věci, víte? A co jsem zjistil, bylo, že tam nejsou a pak zase jsou a nebylo tam žádné znamení, které by říkalo, kdy a kde se můžou objevit. Jednou v noci se jeden objevil přímo přede mnou - těsně u mě - a napadlo mě, co by se stalo, kdyby se objevil přímo tam, kde jsem shodou okolností stál. Na nic jsem se ho neptal a usekl jsem mu hlavu sekerou. Zdálo se, že to bylo stejně dobré jako střílení. Nejsou tak odolní. Jsou silní, ale mrtví a vypadají docela šťastně, když se vrací."

"Takže jsme byli na správné cestě," řekl Sam. "Oni jsou oživlí mrtví."

"Všechno, co musíme udělat, je zjistit, kdo je znovu oživuje a možná důvod proč," řekl Dean. "A zastavit to."

"Což není zrovna přesně to, kde jsme začali," řekl Sam. "Je to opět ve stejném sousedství. Pane Bairde, víte o někom, kdo by měl žášť vůči Cedar Wells? Kdokoli, kdo by mohl stát za těmi útoky?"

Baird si sevřel pravý loket levou rukou a zaťukal si ukazováčkem pravé ruky na malé žluté zuby. "Po těch druhých čtyřiceti letech jsem se přestěhoval daleko od města. Bylo to v roce 1966. Bylo tam něco, co přicházelo do města, ale moc jsem se o to nestaral - kromě mrtvých lidí. A stejně jsem bez Betty nemohl zůstat ve městě. Nešel jsem moc daleko, asi patnáct mil vzdušnou čarou, po silnici to bylo dál. Ale stále jsem měl přehled o datumu, samozřejmě jen pro případ, že by se to stalo znovu. Byl jsem připraven, to vám povím. Věděl jsem, co taky musím udělat. Musel jsem se vrátit do města a snažit se to zastavit."

"A to jste udělal," řekl Sam. "Což je důvod, proč jste byl spatřen kolem některých míst činu. Ale to, co potřebujeme vědět, je, o kom si myslíte, že za tím stojí? Musí tu být někdo, kdo ten cyklus začne každých čtyřicet let. Ale jestli se nám podaří zjistit, kdo to je, mohli bychom být schopní to navždy zastavit."

"Myslím, že jsem to ještě neřekl," řekl Baird. "Poprvé - v šestadvacátém? Moje rodina pracovala na velké dobytčí farmě a taky tam žila. Útoky, které zabily mýho tátu, mou tetu a našeho souseda, se všechny staly na pozemcích té farmy. Moje máma pak byla přesvědčená, že s tím vším má ta farma něco společnýho. Že se tam stalo něco, co přivedlo zlo na to místo. Potom s tím už nechtěla mít nic společného a přestěhovala se do města - i když jsem jí říkal, že se zabíjelo i ve městě, farma nebyla v tomhle ohledu jediná, kdepak."

"Teď jí věříte? Myslíte si, že za tím vším stojí ta farma?"

Baird se usmál. Deanovi připomínal kresleného supa, který si prohlíží obzvláště chutné sousto. "Sakra, chlapi, já nevím. Moc se nezajímám o Cedar Wells nebo farmu nebo něco z toho. Jediný důvod, proč jsem zůstal naživu a vrátil se po čtyřiceti letech, byl, že nesnáším ty duchy - nebo co to je - víc, než cokoliv jinýho. Přemýšlel jsem nad tím, přemýšlel a přemýšlel a předpokládám, že by to na té farmě mohlo všechno začít."

"Můžete nás tam vzít?" zeptal se Dean.

"Ach, ta stará farma byla před lety prodaná. Rozdělili ji na menší části, udělali z ní obytné čtvrti a kdoví co ještě, já nevím. To, co tam mohlo kdysi být, je pravděpodobně dávno přeorané nebo už vydlážděné."


* Poznámky:

loup garou - něco jako vlkodlak, řekla bych, že tím byla myšlená gevaudanská bestie

ekimmu - v sumerské mytologii to byli duchové těch, kteří nebyli řádně pohřbeni a byli pomstychtiví vůči živým; také forma astrálního upíra

keres - černé, okřídlené bohyně násilné smrti


Translation © 2012 by Syd


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama