Witch´s Canyon - 24. kapitola

9. července 2012 v 22:14 | Syd |  Witch´s Canyon

DVACET ČTYŘI



Howard Patrick odemkl dveře své realitní kanceláře na Main Street, vstoupil dovnitř a stiskl vypínač, který nejen rozsvítil zářivku na stropě, ale i osvětlení vánočního stromečku, kresleného Grinche a elektrické žárovky ve výloze - od prosince do pátého ledna, jako každý rok. Jestli se mu podaří najít elektrický svícen s nápisem Kwanzaa, může ho přidat do výlohy. Hlavně to chtěl udělat proto, že on a jeho žena vzali své dvě děti před čtyřmi lety na oslavu svátku Kwanzaa a chtěli jim vštípit pevný smysl pro africké dědictví - ale hlavně proto, že chtěl, aby jeho realitivní kancelář Kaibab zahrnovala všechno. Každý potřebuje místo na život a on chtěl být člověk, který každému pomůže s koupí nebo prodejem.

Na cestě ke stolu se zastavil a zapnul rádio, ale na satelitní stanici hráli jen vánoční písničky. Johnny Mathis právě začal zpívat "The Christmas Song" a Howard se usmál. Měl rád pohodlné věci - pohodlí dobře postaveného domu, peníze na účtu, rodinu a tuhle známou píseň. Otočil termostatem a zapnul topení.

Jeho stůl byl vyrobený z dubu, světlého a leštěného, a to bylo dobře, protože už léta tu desku neviděl. Zcela ji zakrývaly papíry: výpisy vytištěné z internetu, letáky, poznámky, několik štosů smluv, které čekaly na lidi, co je měli podepsat, složené noviny s inzercí a další. Jednou si chtěl zkusit, jestli se dostane až na dno a trvalo mu to dva měsíce. Jediné místo, kde nebyly papíry, bylo pod jeho telefonem.

Poté, co si pověsil kabát na věšák, se posadil a položil si aktovku na zem k nohám. Vytáhl z ní notebook, položil ho na stůl mezi několik stohů papíru, otevřel ho a zapnul. Další den v kanceláři.

Nejdřív si zkontroloval e-maily. Stále více obchodů bylo každý den uzavíráno přes internet. On se ještě nedostal k tomu, aby ukázal a prodal dům, aniž by opustil svůj pracovní stůl. Ale věřil, že ten den přijde. On-line seznamy nahradily míle a míle jízdy ke všem možným domům, které kdysi charakterizovaly tuto práci. Klienti k němu přišli se specifickými požadavky, které si našli na webu a chtěli jen vidět osobu z kanceláře předtím, než si podají nabídku, o které se už rozhodli - někdy za pomoci on-line hypoteční kalkulačky.

Dnes měl ve schránce devatenáct e-mailů. Tři z toho byly spamy, které smazal. Čtyři byly osobní. Ten zbytek byly více méně k jeho podnikání. Přečetl je a snažil se reagovat. Byl stále více frustrován z toho, že se mu všechny e-maily vracejí zpátky. A když se snažil zavolat na technickou podporu, zjistil, že se nemůže dovolat. Zabralo mu to hodinu a jedenáct minut. Zavřel počítač, podíval se na hodinky, opřel se do opěradla židle a natáhl si nohy.

Osm padesát šest. V devět hodin se obvykle rád prošel kolem bloku, zastavil se ve Wagon Wheel na šálek kávy a jednou za čas si dal koblihu nebo kousek jablkového koláče. Pozdravil přátele a sousedy a zanechával dojem, že starý dobrý Howard Patrick je skvělý člověk, se kterým mohou podnikat kdykoliv se ocitnou na trhu.

Je čas ještě na rychlý telefonát, než odejde. Snažil se včera spojit s Juliet Monreovou, protože měli v pondělí přijet z Kalifornie zájemci o její ranč. Nezvedala telefon, což pro ni nebylo obvyklé. Nechal jí vzkaz v hlasové schránce, ale neodpověděla zpátky, což bylo ještě neobvyklejší. Snažil se dovolat i Stuovi, její pomocné síle na ranči, do jeho domu ve městě, ale opět bez odezvy. Nakonec jí poslal e-mail, ale nepřišla mu žádná odpověď.

Mohla opustit město, i když normálně by mu takové plány oznámila. Ale i kdyby to udělala, určitě by si vyzvedla hlasovou schránku. A navíc se už nemohla dočkat, až to místo prodá, tak by si takovou šanci nenechala ujít.

Měl klíč, samozřejmě, a mohl to tam zájemcům ukázat i bez ní, ale vždycky měl rád výslovný souhlas majitele, než do domu přivedl někoho cizího.

Zkontroloval její číslo a vytočil ho. Čtyřikrát to zazvonilo, pak se spustila hlasová schránka. Vyslechl si zprávu a pípnutí a řekl: "Juliet, tady je znovu Howard. Je sobota ráno a ten chlap tu bude v pondělí ráno, aby se podíval na ranč. Ukázal jsem mu záznamy a on měl velký zájem, prosím, ozvi se mi zpátky a dej mi vědět, jestli ho můžu v pondělí přivézt. Díky a skvělý víkend."

Lidé z města mu někdy říkali "pan Skvělý", protože tohle slovo používal často - když se ho někdo zeptal, jak se měl nebo jak šel obchod, jak se má rodina nebo jaké měl počasí. "Skvělé," říkal, "prostě skvělé!" Tahle přezdívka mu nevadila. Pomohlo to nastolit o něm pozitivní dojem. A úspěch v životě byl o pozitivních dojmech. Ten starý dobrý Howard Patrick, starý dobrý pan Skvělý, šel za dobrým obchodem. Asi by mi mohl prodat můj dům.

Možná mu jen Juliet zapomněla říct, že jede na víkend pryč. Žádná škoda, žádná chyba.

Ale na druhou stranu - v Cedar Wells se děje něco zkaženého. Každý o tom mluví a od včerejška se šepot změnil v plnohodnotné výkřiky. Lidé byli zabíjeni, ale nikdo nevěděl kým a proč. A Juliet žije na tom ranči sama a je stejně zranitelná jako kdokoli jiný. Pak tu byl ten problém s e-maily a telefony.

Místo toho, aby šel do Wheelu, dal si půl hodiny a vydal se za Juliet. Jen aby měl klid.


Ověřit. Nikdy nedůvěřuj, jen ověřuj. Tohle táta radil. Dean to dodržoval a Sam si ty lekce pamatoval taky. Zatímco Harmon Baird stál přede dveřmi motelu - i tam měl stále v ruce pušku, ale teď ve městě nosilo viditelně zbraň více lidí, takže mu nikdo nevěnoval moc velkou pozornost - bratři v tichosti diskutovali o tom, co jim řekl. Nakonec se shodli na tom, že potřebují zjistit, jestli jen plácá do větru nebo jestli ví, o čem mluví.

Zdálo se, že si je ve svých tvrzeních jistý. Byl u několika vražd a rozumí útočníkům lépe než většina lidí. Ale chtěli mít jistotu.

Takže teď stáli v lese. Vysoké borovice blokovaly ranní paprsky, které se teprve začaly prodírat skrz mraky. Severní vítr přinášel chlad a hrozbu horšího počasí. Dean si nesl Remingtona a Sam brokovnici s upilovanou hlavní. Oba měli i pistole a plné kapsy nábojů naplněných kamennou solí a další střelivo.

Kromě brokovnice nesl Sam i infračervený snímač. Pohyboval dvojitým zeleným laserem sem a tam a paprsky zajížděly mezi stromy. Jak se Sam pohyboval, sledoval na přístroji malou obrazovku, která ukazovala jakoukoli paranormální aktivitu.

"Máš něco?" zeptal se Dean.

"Nic." Klidně mohli být na lovu jelenů, kdyby chtěli, pravděpodobně by i nějaké našli. Jak tu procházeli, Sam se nemohl zbavit pocitu, že tu ztrácejí čas. Baird řekl, že přicházejí z lesa, ale byla tu spousta lesů, takže i kdyby měl pravdu, jednoduše mohli být na špatném místě. Bairdovi bylo také devadesát jedna let, ale ve skutečnosti jeho vyprávění znělo docela uceleně, takže by to neznamenalo, že trpěl nějakým druhem demence. "Možná bychom to měli zkusit někde jinde, pane Bairde." řekl. Lidé mohou umírat, zatímco jim mrznou zadky v lese.

"Je tu spousta míst, jo, chlapče," řekl Baird a po tváři mu přeběhl podivný úsměv. "A každé je stejně dobré jako ta ostatní. Nevím, kam jdou nebo kdy, takže můžu jen hádat. Hádat a doufat, to je to. Hádat a doufat."

"Začínám být trochu unavený z toho doufání," řekl Dean. "Chci něco zastřelit."

"Dostaneš šanci, mladíku. Věř tomu. Dostaneš šanci, nebude to dlouho trvat."

Jak si můžete být tak jistý, chtěl se Sam zeptat, když nevíte, kde a kdy se ukážou? Už ale zjistil, že bylo těžké dostat z Bairda přímou odpověď, takže se ani neobtěžoval ptát. Baird věděl, co věděl. A jak se zdálo, nestaral se o zbytek. Sam předpokládal, že totéž mohl říci o komkoliv jiném. Možná měl Baird něco jako náboženskou víru. Sam věřil ve vyšší moc, Dean ne. Sam neměl žádné speciální znalosti, které Deanovi chyběly, neviděl, neslyšel a ani se nesetkal s Bohem. Jen prostě cítil, že tam někde musí být něco víc, než může popsat věda, protože existovalo tolik věcí, které věda nemohla vysvětlit a se kterými bojovali. Takže aniž by si cokoliv ověřoval, jak říkal táta, věřil.

Jak se zdálo, tak Baird věřil, že se vraždící duchové zhmotňují v těchto lesích.

Sam se chystal vypnout snímač, když jeden ze zelených paprsků zablikal, na sekundu vypadal jako zubatý blesk. Přístroj vydal lehké zapípání. Neviděl nic, co by paprsek narušilo, ale něco ho narušilo. "Deane."

"Vidím," řekl Dean tiše a pozvedl zbraň. Sam vypnul přístroj, strčil ho do hluboké kapsy v bundě a připravil si brokovnici.

Harmon Baird se zašklebil jako cvok.

V místě, kde se paprsek zachvěl, stál jelen a díval se na ně svýma velkýma prázdnýma hnědýma očima.

Ještě před vteřinou tam nebyl. Pak byl. A pak se prostor ohraničil do tvaru jelena.

Následovali ho. Samovi se na chvíli ztratil za stromem a když ho znovu uviděl -

- no, možná to byl on -

- byl tam kojot. Divoký a chlupatý. Když na ně zavrčel, ukázal obrovské zuby.

"Tvaroměnič," řekl Dean.

Baird pozvedl pušku k rameni a pohled upíral na kojota. "Moment," řekl mu Dean. "Dejte mu chvilku."

Baird vypadal zmateně, ale sundal prst ze spouště.

Kojot zmizel z dohledu a znovu se objevil. Jako opakovaná sekvence. Stejně jako televize předtím, než vstaneš z pohovky a praštíš do ní, pomyslel si Sam.

Zíral na ně a pořád vrčel, jako by chtěl skočit. Všichni dali prsty na spouště a byli připraveni vystřelit.

Místo toho, aby na ně zaútočil, se ale otočil a utekl pryč.

Tři muži ho začali pronásledovat. Dean zakřičel, když se řítil křovím a následoval kojotovu stopu. Baird se chechtal jako šílenec.

Zvíře proběhlo kolem borovic a zmizelo za velkými žulovými balvany, na kterých rostly zelené a oranžové lišejníky jako koroze na staré baterii. Sam ostře zatočil vlevo, předběhl Deana a vběhl za kameny. Viděl, jak se před ním v křoví mihl šedý kojotův kožich a ocas.

Ale už neviděl, kam kojot šel, protože se mezi balvany vztyčil muž a udeřil ho větví do obličeje. Samovi zablikalo před očima a šel k zemi mezi kameny.


Translation © 2012 by Syd


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama