Witch´s Canyon - 25. kapitola

9. července 2012 v 22:19 | Syd |  Witch´s Canyon

DVACET PĚT



Když znovu otevřel oči, zdálo se mu světlo příliš jasné. Bolelo to. Znovu je pevně zavřel a bolelo to taky. Oči měl stále zavřené a dotkl se tváře.

Jeho ruka přejela po mokré, lepkavé krvi. Risknul znovu otevřít oči a viděl červenou na svých prstech.

"Dobrý. Jsi naživu," řekl Dean.

"Pořád se snažím rozhodnout, jestli je to dobře nebo ne," odpověděl Sam. "Zatím to vypadá, že si hodím mincí."

"Praštil tě pěkně," řekl Dean.

"Jsem rád, že měl tak působivou formu," řekl Sam. "Kdo to byl?"

"Jen nějaký chlápek," řekl Dean. "Mohl to být kovboj, dřevorubec nebo něco, těžko říct. Měl flanelovou košili, kšandy a plnovous."

"Jo, no a ránu jako Paul Bunyan." Sam si uvědomil, že leží na zádech. Snažil se posadit a opřít o jeden ze žulových balvanů, ale zasáhla ho vlna nevolnosti. "Oh, to byl špatný nápad."

Dean mu pomohl se posadit, ale ne moc jemně. "Budeš v pořádku. Máš na čele pěknou bouli. Do zítřka bude mít pěkný fialový odstín."

Sam se znovu dotkl čela. Vlasy měl přilepené na ráně. "Jsem rád, že aspoň jeden z nás z toho má radost, Deane. Co se stalo s tím dřevorubcem?"

"Zastřelil jsem ho," řekl Dean.

"A?"

"A stalo se to samý, co s tím druhým dnes ráno. Roztříštil se po celém lese a pak zmizel. Zpátky tam, odkud přišel. Vytáhl jsem ti z kapsy snímač a proskenoval to tu, ale už to neukázalo žádnou aktivitu."

"A co ten kojot?"

"Harmon po něm jde."

"Tys ho nechal jít samotnýho?"

"Dělal to dobře ještě předtím, než jsme ho našli. Možná líp než my. Nechtěl jsem tě nechat samotnýho v lese hrát Rip Van Winkle* a taky jsem nechtěl tahat s sebou tvůj zadek. Příště se dívej, kam běžíš."

"On tam nebyl a pak se ... prostě objevil. Jak dlouho jsem byl mimo?"

"Minutu, možná dvě. Víc ne."

Sam se pokusil opřít o skálu a postavit se na nohy. "Pomoz mi vstát. Měli bychom jít za ním."

Dean chytil Sama podpaží a vytáhl ho na nohy. "Máš pravdu."

Sam se nejistě zapotácel. Kolena se mu třásla a myslel si, že spadne, ale podařilo se mu zůstat ve vzpřímené poloze.

"Páni," řekl Dean s úsměvem. "Ten zelený obličej vypadá s tou fialovou opravdu dobře. Klidně můžeš zahájit nový trend."

"Kudy?" zeptal se Sam a ignoroval komentář. Ta rána do hlavy mu hodně vzala, ale nechtěl dopustit, aby se Baird a ten kojot dostali příliš daleko. Pokud tu bude postávat, mohl znovu spadnout, ale myslel si, že kdyby byl v pohybu, bude moci jít dál a aspoň bude padat správným směrem.

Dean ukázal mezi stromy - zpátky k městu.

"To dává smysl." Sam se pokusil o chůzi a byl příjemně překvapen, že to není nemožné. "Jdeš?"


Juliet si dělala toast, když vypadla elektřina. V jednu chvíli to uvnitř toastovače rozžhaveně zářilo a známá vůně toastů naplnila kuchyni. Pak to kliklo a náhle bylo ticho, které doprovází výpadek proudu. Všechny ty věci, které obvykle dělají hluk - tichý rachot ledničky, slabý hukot žárovek - najednou ztichly.

Ten vlk, pomyslela si. Věděla, že to není vedením nebo jističem. Dole u souseda - za předpokladu, že také nebyl zaměřen - elektřina stále byla. Bylo to jen u ní a dělal to ten pes.

Vytáhla toast ručně, dala ho na talíř a potřela margarínem. V konvici už měla horkou vodu, takže se tomu zvířeti nepovedlo jí zcela zničit snídani. Včera večer ani neměla večeři, takže byla vyhladovělá.

Než se najedla, našla v kuchyňské zásuvce, kde schovávala baterie a náhradní žárovky, baterku a šla do prádelny. Otevřela tam skříňku s vypínači a jističi a prohlédla je. Všechny ale vypadaly v pořádku. Postupně vyzkoušela všechny a otočila s nimi, jestli nejsou uvolněné. Žádný z nich nebyl.

Tak jako telefon - vlk nějak odřízl kabel do domu od vedení. Zavřela skříňku a zamířila zpátky do kuchyně, aby se nasnídala.

Ale pak ji ještě něco napadlo. Jak by mohl vlk přerušit elektrické vedení? S největší pravděpodobností tím, že do něho kousne. Ale pokud by překousl kabel vysokého napětí, jistě by ho to zasáhlo!

Obešla kuchyni a šla znovu nahoru. Věřila, že z vedlejší ložnice, o které Ross tvrdil, že je jeho domácí kancelář, bude mít výhled na sloup elektrického vedení. Pokud pod ním bude do křupava upečený pes, bude si moci zatančit na jeho mrtvole.

Nevstoupila do Rossovy kanceláře od jeho smrti. Jeho stůl, počítač, různé certifikáty a diplomy a dokonce i ten hloupý kalendář s fotkami nářadí, které sotva držely vnadné dívky v krátkém oblečení, stále plná místnost. Většinu jeho oblečení rozdala. Nechala si jen jeho dlouhé spodní prádlo - i když to bylo neskutečné, pořád si myslela, že kdyby přišel domů, mohla by mu být zima a mohl by potřebovat svoje dlouhé podvlékačky - a něco z jeho šperků, některé knihy a všechny časopisy, které vždycky schovával. Zabrala si prádelník, který měli kdysi společný, pro své věci, ale tuhle místnost nechala prakticky beze změny.

Přešla místnost rovnou k oknu. Pohled jí padl na dva roky starý kalendář - byl to dárek z legrace od starého kamaráda, co obchodoval s cennými papíry, který stejně jako Ross obdivoval vnady mladých dívek a elektrické nářadí, ale nebyl moc zručný.

Měla pravdu. Sloup byl odtud vidět. Když si stoupla na špičky, viděla až na zem. A byl tam těžký kabel, visel ze sloupu a jeho konec - zřejmě utržený - ležel na zemi.

Neměl by jiskřit? pomyslela si. Není to to, co živé dráty dělají? Jiskří a poskakují kolem a lidé musí být opatrní, aby se k nim dostali.

Tenhle vypadal naprosto bez života. Mrtvý drát.

Juliet nevěděla, jak to zvíře dokázalo, ale nějak se mu podařilo utrhnout drát a zároveň přerušit elektřinu, která by ho ohrožovala.

Pak se znovu rozhodla, že ji nepronásledoval jen tak nějaký obyčejný vlk. Ty věci, které dělal, byly daleko od zvířecích instinktů.

Odvracela se od okna, když její pozornost upoutal pohyb v dálce. Světlo, pomyslela si, pak si ale všimla, že se slunce odráží od skla. Snažila se zaostřit. Sluneční světlo se odráželo od čelního skla směrem k ní.

Otevřela okno - jen špehýrku - a poslouchala. Přes ranní ticho slyšela rachot blížícího se motoru.

Rychle zavřela okno a zamkla ho. To bylo to, na co čekala a doufala v to s každým úderem srdce a každým ostražitým okamžikem! Někdo v autě přijíždí po dlouhé příjezdové cestě plné nečistoty směrem k domu. Nechtěla, aby měl vlk příležitost dostat packu do pootevřeného okna a tím otevřel okno natolik, aby mohl dovnitř. Teď už je záchrana blízko a ona mu nechtěla dát šanci, aby se jí postavil do cesty.

Stála v okně a sledovala, jak se vůz přibližuje. Po pár minutách ho poznala. Howard Patrick plynule řídil červený Jeep Grand Cherokee - pár let starý, ale plně vybavený. Kdysi jí vysvětlil, že tráví hodně času na cestách a rád jezdí v pohodlí. Brzy mohla dokonce i vidět Howarda přes čelní sklo, jak mžourá do slunce, když mířil k domu.

Když dojel k plotu z ostnatého drátu, o kterém si ona i Ross vždy mysleli, že vymezuje jejich "dvorek", obrátila se Juliet od okna a chtěla sejít schody.

Ale něco ji znovu přitáhlo zpět. Něco, co nebylo tak, jak by mělo být. Nejdřív nevěděla co, ale po chvíli pozorování to uviděla.

Plížil se ve vysoké trávě hned za plotem. Jeho srst téměř splývala se suchou trávou. Skvrny na něm mohly být stíny, ale zahlédla záblesk jeho žlutých očí a jeho růžový jazyk. A ona věděla, že ten vlk sleduje Howarda. Musela ho dovést přes travnatý dvůr, kde sníh už roztál a stále tam leželo Stuovo tělo, až před dveře.

Alespoň věděla, že vlk není u jejího okna. Trhnutím ho otevřela a vyklonila se. "Howarde," vykřikla. "Howarde, tady!" Mávala rukama. Viděla, jak Howard uvnitř džípu vytahuje klíčky ze zapalování a chce otevřít dveře. "Ne!" vykřikl. "Howarde, pojeď blíž!"

Teď ji uviděl. Nemotorně zamával a usmál se. Bylo zřejmé, že ji neslyší a nemá nejmenší tušení, co znamenají její signály. Zkusila to znovu - udělala rukama znamení, aby přijel blíž. Ukázal na ni, ona energicky přikývla a zakřičela: "Ano, ano! Pojď blíž!"

Stále ještě neslyšel. Dal si ruku k uchu a pak sáhl na spínač na stahování oken. Ale bez klíčku v zapalování to nefungovalo. Strčil ho zpět do zapalovaní. "Ne!" křičela. Ale pak si uvědomila, že by nemohl jet dopředu, aniž by neotočil klíčkem. Tak znovu kývla. "Ano! Pojeď blíž!"

Zvíře se znovu pohnulo a proplížilo se pod plotem z ostnatého drátu. Teď už bylo tak deset metrů od džípu, možná méně. Z toho úhlu ho Howard nemohl vidět, i kdyby věděl, že tam je. Ale ona ho teď mohla vidět zřetelně - svaly na jeho ramenou a kyčlích se elegantně pohybovaly pod kožišinou a tesáky se leskly v pootevřené tlamě.

"Pojeď až ke dveřím!" křičela a ukázala na ně.

Howard sledoval její ruku. Poznala, že si všiml Stuova těla, protože jeho tmavá kůže zpopelavěla a spadla mu brada.

Pak otevřel dveře auta a vystoupil na příjezdovou cestu.

"Nééé!" plakala Juliet.

Šelma udeřila. Rychleji než oko postřehne - byla tady, pak tam, ale nebylo vidět, jak se tam dostala. Howard uviděl vlka až na poslední chvíli - předtím, než do něj narazil. Měl čas jen krátce vykřiknout. A pak už byl na zemi.

Naštěstí džíp zablokoval Juliet výhled na většinu z toho krveprolití. Ale vpředu viděla zmítající se končetiny - jako když si štěně hraje s hadrovou panenkou - a mohlo to být horší.

Vlk - pomyslela si, že to je asi spíš fena, ale odmítala mu dávat jakýkoli rod a přemýšlela o něm jako o monstru - tam držel Howarda několik dlouhých minut. Juliet stála u ona a nemohla se odtrhnout. Po tvářích jí stékaly slzy a u nosu se jí tvořila bublina.

Konečně se zvíře objevilo zpoza džípu a jeho tlama byla opět zamazaná červenou. Vypadalo to, že na ni dvakrát zamrkalo. Měla výrazný pocit, že jen čekalo na svůj čas a hrálo si s ní.

Ví přesně, kde jsem, pomyslela si.

Ví...


* Poznámky:
Rip Van Winkle - povídka od Washingtona Irvinga


Translation © 2012 by Syd
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama